ZASE ŠPATNĚ aneb PROČ NEMŮŽU ŽÍT JINAK?

Rozešla jste se s ním, protože byl agresivní a každá maličkost ho vytočila k nepříčetnosti. A našla si druhého takového. Proč chodíte stále s podobnými typy partnerů a vůbec – proč v životě opakujete pořád stejné chyby? Copak z bludného kruhu neexistuje cesta ven?

Je to pořád dokola: kdykoliv se rozcházíte, říkáte, že už nikdy nebudete s partnerem, který vám ublížil. Nemusí jít nutně o domácího násilníka, stejný mechanismus funguje i u méně závažných vztahových chyb: váš muž žárlí, vzteká se, je nespolehlivý, je to snob, je…prostě se vám jeho chování nelíbí. Rozejdete se, ale sotva se z nepovedeného vztahu vyvážete a oklepete, celá situace se opakuje – jako by osud napsal váš život přes kopírák, každé dva tři roky vám hodil „do schránky“ jednu kapitolu a tam stálo: a takto to bude! A nejde jenom o partnerské vztahy. Pořád stejné chyby opakujete v práci, s přáteli a kamarády, při výchově dětí, ale i ve vztahu sama k sobě: kolikrát už jste třeba držela dietu a selhala úplně stejně jako v roce minulém, předminulém a v letech předcházejících? Když se to celé má zase opakovat, blikne vám v hlavě jakási kontrolka (to už tady přece bylo, nebo ne?), ale přesto zase uvěříte, že TEĎ to bude všechno jinak. Moje kamarádka Veronika tyhle situace většinou komentuje slovy: „Když si to tak vezmeš, ono v dnešní době zase není tak těžké rozeznat idiota od normálního chlapa. Ale jen v případě, že je do něho zamilovaná kamarádka nebo jiná cizí osoba.“ Po pravdě řečeno: přestat v životě opakovat pořád tytéž chyby není záležitost jednoho rozhodnutí typu „od teď budu žít jinak“. Nejdřív se musíte naučit svoje chyby vidět a nebát se je přiznat. A to je zatraceně těžká práce.


Libuješ si s kudlou v zádech


Šárce se nedávno stala zvláštní věc. Přemýšlela, jestli zavolat nebo nezavolat muži, který na ni evidentně kašlal. Protože už měla dost dobře míněných rad svých kamarádek, šla se zeptat jiného muže: má vytočit číslo toho dotyčného, nebo nemá? A on jí řekl: „Udělalo by ti dobře, kdyby ti někdo vrazil kudlu do zad a tam s ní pomalinku otáčel sem a tam? Jak tě tak poslední dva tři roky sleduju, asi jo, takže mu zavolej.“ Šárka se tehdy hluboce urazila, ale nakonec se ukázalo, že její kamarád měl pravdu – kontakt s oním dotyčným jí přinesl jen zklamání a slzy. Co ji vlastně tak pudilo k tomu zvednout telefon – a posléze narazit? Psycholog Sigmund Freud označil takové jednání za přirozený pud a pojmenoval ho „nutkání k opakování traumatu“. „Každý člověk má v sobě zakódovanou více či méně neodolatelnou tendenci opakovat nelákavé, částečně dokonce bolestné a traumatické zážitky,“ tvrdil. V podstatě jde o stejný princip, jako když dítě zkouší, jestli oheň skutečně pálí. Co na tom, že mu to tisíckrát vysvětlíte, dřív nebo později to samo otestuje. My dospělí podobně zkoušíme například partnerské vztahy. Důsledky svého jednání sice známe, případně nám je někdo dobře míněnými radami připomene, ale znáte to: co kdyby to tentokrát náhodou vyšlo? „Kdybych to nezkusila, vyčítala bych si to do konce života…,“ říkáme si.


Proč život bolí?


Každá z nás máme určité představy o životě, podle kterých se chováme. Na tom, že od našeho chování se odvozuje i chování lidí kolem nás, není nic objevného. Jde o přirozený jev, na který poukazují vědci i psychologové opakovaně už řadu let. „Co je však třeba si uvědomit, že naše chování v naší blízkosti buď udržuje nebo naopak od nás odhání určité typy lidí a tedy i situací. Pokud se cítíme zacykleni v kruhu opakujících se problémů, nestačí se zaměřit na změnu našeho chování, musíme najít právě ony původní představy o životě, které naše chování určují,“ říká psycholožka Martina Trojanová a pokračuje: „To není nic snadného, protože představy se tvoří v útlém dětství – jednak na základě naší vnitřní výbavy a také na základě toho, co vidíme kolem sebe.“ Pojďme si to rozebrat konkrétně: vezměte si dítě, které má představu, že může cokoliv se mu zachce. A tak se vzteká, křičí, je velmi tvrdohlavé, zkrátka a dobře použije cokoliv, aby dosáhlo svého a naplnilo tak svoji představu. Pokud se tak stane, získá tímto způsobem i zkušenost, že si může vyvztekat a vykřičet cokoliv, což zpětně posílí jeho původní představu. S opakující se zkušeností pak vzniká velmi silně zakořeněný model chování, který dítěti začne přinášet nejrůznější problémy – problémové lidi kolem něj i problémové situace. Je to stejné jako když si neustále vybíráte muže, kteří vám pokaždé přinesou do života hrozný průšvih, například obrovské dluhy. Nakonec možná zjistíte, že muži vás dokáží zaujmout pouze tehdy, když jsou zranitelní a vy si vedle nich můžete uspokojit potřebu zachránkyně nebo vládkyně. A je logické, že abyste ji mohla naplnit, musíte si vybírat muže s problémy. A proč je tak složité špatný model chování změnit? Z části za to může naše pohodlnost, ale na vině je i strach z neznámého. „Kromě toho naučené chování je svým způsobem bezpečné. Přesně víme, jaká bude odezva, když uděláme to či ono, byť to bolí,“ tvrdí odbornice. Tendenci k opakování traumatu, jak to nazýval Freud, máme do té doby, dokud zkušenost není tak velká, že už ji opakovat nechceme. Jinými slovy: když se nepříjemných zážitků a bolesti nakupí už tolik, že další by byly nesnesitelné, konečně nám to dojde a říkáme: „Takhle už dál nemůžu, něco se musí stát, já už nevydržím.“ V tu chvíli pak většinou klepeme na dveře odborníka na duši.


Jak se poučit z chyb?


Když zůstaneme u partnerských vztahů, každý člověk má za sebou několik rozchodů. Po takové události většinou říkáme, jak jsme byly hloupé a jak ohromné poučení je to pro příště. Opravdu? Mít za sebou nějakou zkušenost znamená projít si určitou situací, následně ji zmapovat a zjistit, jaké v ní platí zákonitosti. Teprve když je známe, můžeme o sobě říct, že máme zkušenosti a můžeme se z nich poučit. V opakovaně nefunkčních vztazích se často ocitáme proto, že jsme minulé zkušenosti dostatečně nezmapovaly. Většinou z náruče jednoho muže přeskakujeme rovnou k druhému a na nic takového jako „analýza“ prostě nezbývá čas. Ve snaze nebýt samy nestihneme zpracovat bolest, zamyslet se nad sebou ani nad svými emocemi a z toho pak vznikají další problémy. Nejprve jsou to drobnosti, které si buď ani nepřipouštíme nebo se snažíme je vytěsnit. Teprve když se kupí a rostou, začínáme mít strach, že jejich vyřešení bude nad naše síly. Takže je dál vytěsňujeme. Jsou jako sněhové koule, na které se neustále nabalují další a další vrstvy. To platí v partnerském vztahu, v práci i všude jinde…Stačí drobnost. Třeba zapomenout poslat důležitý e-mail a posléze podle naučeného modelu chování „dělat mrtvého brouka“. Jenže co když je zrovna tento e-mail nití nadcházejícího velkého rozhodnutí, které vás může totálně psychicky zlomit?


Sesedněte z kolotoče


My ženy jsme v životě většinou zoufale nejisté. Tenhle pocit je něco, co si, bohužel, odneseme z rodiny, kde vyrůstáme, a také ze společnosti, ve které žijeme. Ta nám denně podsouvá pocit, že zatímco druzí jsou v pohodě, my jsme zoufale nemožné. Jsou nám do hlav vtloukány různá měřítka, hodnoty a snadno zapomínáme na ty vlastní. No a v tu chvíli se začíná rodit problém s velkým P! Není tak těžké poznat, že v životě opakujeme pořád tytéž chyby a že je na čase něco s tím udělat. Spolehlivým indikátorem jsou naše vlastní pocity – spokojenost, nespokojenost, s čím a proč. „Důležité je nečekat až do bodu, kdy už se cítíte natolik nespokojená, že říkáte: takhle už to dál nejde, už nemůžu. Bohužel právě tohle se mnoha ženám stává,“ upozorňuje Martina Trojanová a dodává: „Takové ženy ztratily někdy na cestě životem samy sebe, často splynuly s životem svého partnera nebo svých dětí. Přestaly přemýšlet, co chtějí ony samy, co chtěly kdysi, o svých životních představách. Najednou žijí pro někoho jiného, takže i k opakujícím se chybám jsou tolerantnější a nedokáží je včas rozpoznat.“ Abyste se vyhnuly takovému kolotoči, je třeba znát sama sebe a respektovat se – mít se ráda. Proto se vždycky, když si pomyslíte „měla bych“, zeptejte sama sebe: Vyhovuje mi to? Mám z toho radost? Co mám ze vztahu s tímhle mužem? Poslouchat sebe je luxus, který bychom si neměly odpírat. „Přemýšlet o sobě nebo si na začátku aspoň pojmenovat, co v životě určitě nechceme – to je skvělý odrazový můstek ke spokojenému životu,“ říká Martina Trojanová. Nebo snít – prostě popustit uzdu fantazii a snít o tom, jaký byste chtěla mít život, kdybyste mohla cokoliv.


Cesta ke spokojenosti


Abyste skutečně mohla jednou provždy změnit svůj život, musíte nejprve odhalit nefunkční vzorce chování a dokázat je odbourat, což je mnohdy záležitost i několika týdnů. Nejprve musíte být ochotná přiznat si, že chyba není v nevhodném partnerovi, hloupém šéfovi nebo zlobivých dětech, ale ve vás samotných a ve vašich kritériích, která na lidi kolem sebe uplatňujete. Protože je dost těžké zpytovat sám sebe, začněte pozorně poslouchat, co o vás říkají vaši blízcí nebo se jich rovnou zeptejte. „Nemusí toho ani mnoho vědět o vašich touhách či snech, ale vidí a vnímají jako nedostatky i to, co se vám zdá po letech normální,“ říká Martina Trojanová a uvádí následující příklad: představte si, že se přestěhujete do nového bytu, ale už nemáte dost peněz na nové dveře, takže místo nich máte mezi pokoji díry ve zdi. Zpočátku vám to sice vadí a uvědomíte si to pokaždé, když se vrátíte domů, ale po část to prostě začnete považovat za normální. Dokud nepřijde kamarádka a neřekne vám, že na ni táhne a že ona by to opravdu nesnesla…Chápete? To nejdůležitější je ovšem uvědomit si, že všechny nepříznivé situace v našem životě se odehrávají na pozadí našich představ o okolním světě. Jestliže si o sobě myslíte, že jste příliš slabá, a proto nemůžete získat lepší práci ani lepšího partnera, pak se jako slabá chováte a ani jedno z toho nejspíš opravdu mít nebudete. Je však naprosto nemožné, abyste se začala považovat za silnou ženu, dokud tak o sobě nezačnete přemýšlet. Stejně jako je nemožné cítit se příjemně, když budete myslet na negativní věci. Životní změny nezačínají dietou, novým šatníkem ani jiným líčením, ale v hlavě. Mějte odvahu se do nich pustit.


Text:

Jana Benešovská, vyšlo v časopise Moje psychologie

Odborná konzultace:

Phdr. Martina Trojanova

www.abc-homeopatie.cz




Neporovnávejte se s jinými
K sebelásce patří víra v sebe a vědomí, že to, co děláte, je pro vás nejlepší. Neporovnávejte se ani se svými známými, kolegyněmi, kamarádkami, ale ani z ženami s časopisů. Neříkejte: „Měla bych být jako…“ V životě nevyhrávají ti, kteří dokáží bravurně kopírovat, ale lidé odlišní!

Řešte problémy hned
Pokud máte problémy, nezlehčujte je a neodkládejte je. Tím jim dovolujete, aby přerostly hranici toho, co jste ještě schopná zvládnout. Každý problém řešte. Je to složité? Zkuste ho vzít jako výzvu: toto je můj problém a je na mě, abych ho vyřešila. Už samotné rozhodnutí „vyřeším to“ vám přinese radost.

Pracujte s bolestí
Není vám psychicky dobře? Zkuste to brát jako varování, že momentálně žijete proti vlastní pravdě a přesvědčení. Podvědomě přece víte, co vám dělá radost a co od života chcete. Chvíle, kdy se trápíte, vás má přinutit poslouchat. Tak to udělejte!