PROČ NEMILUJEME BLONDÝNY?

Nebude to sice tak horké, jak se povídá, ale nějaký důvod, proč brunety nemusí blondýnky, by se našel. Vypadá to, že základy jakémusi pomyslnému boji položila už sama příroda. Současná společnost brojící proti odlišnosti ho pak ještě trochu přiostřila. Co se bude dít dál, vezmeme-li v potaz, že pravých blondýn je na světě čím dál méně?

Hned na začátek podotýkám: tohle není článek namířený proti blondýnám ani proti brunetám a já sama nejsem blondýna. Není to ale zase tak dávno, co jsem se jí velmi horlivě toužila stát. Byla jsem ochotná kvůli tomu prosedět každé tři týdny tři hodiny u kadeřnice (moje přirozené hnědé vlasy odrůstaly snad přes noc) a drbátkem potupně „zklidňovat“ pokožku hlavy, které peroxid svědčil ještě méně než jsem byla ochotná připustit. Proč ta blonďatá touha? Jednoduchá odpověď: měla jsem prostě pocit, že blondýny to mají v životě jednodušší. Snad za to mohly mé blonďaté spolužačky, kterým se dařilo všechno, na co sáhly (dietou počínaje, partnerskými vztahy konče), snad článek v jednom ženském časopise, kde si redaktorka – bruneta nasadila blonďatou paruku a její život se v tu ránu otočil o 180 stupňů – muži ji zvali na drink a jejich úslužnost neznala mezí. Zkrátka a dobře: záviděla jsem a z prosté lidské závisti, jak známo, je člověk schopen nevídaného…


Kde se vzaly blondýny?


První moodrooké blondýny se objevily na severu Evropy už v pravěku. Soudí tak alespoň vědci zabývají se vývojem člověka. „Blond vlasy a šedé nebo modré oční duhovky jsou zřejmě důsledkem adaptace na nižší intenzitu slunečního svitu. V oblastech s menším osvitem je tudíž možná i světlejší pigmentace, která je ve vyšších zeměpisných šírkách výhodná pro tvorbu vitaminu D a kyseliny listové,“ vysvětluje antropolog Vladimír Blažek ze Západočeské univerzity v Plzni. Existují vědecké výzkumy, které dokazují u blondýnek vyšší hladinu estrogenu – hormonu, který mimo jiné ovlivňuje i ženskost rysů v obličeji. „Menší nos a brada, velké oči, vyšší lícní kosti, plné rty, zdravé a pravidelně rozmístěné zuby jsou rysy dětského schému, které činí ženu podmanivější a atraktivnější pro muže,“ říká psycholožka a sexuoložka Laura Janáčková. Pravěký muž si sice neuvědomoval, že světlé tóny ženu opticky omlazují, a proto se mu prablondýna jeví jako perspektivnější matka jeho dětí…Nevěděl, že zářivá blond kštice svědčí o mládí, neboť s věkem – zejména pak po porodech – pravé blondýnky obvykle tmavnou…Co ale věděl, že blondýna se mu prostě líbí, a tak si ji odvlekl do odlehlého kouta jeskyně a…co se dělo dál už si dovedete představit. Brunetám zůstaly oči pro pláč a čas pomlouvat. Případně s blondýnami o pravěkého muže bojovat. „Nedovedu si představit, že by se genetické rozdíly související s pigmentací kůže mohly uplatnit v nějakých šarvátkách mezi ženami různých barev vlasů. Jiná věc je, že si ženy v rámci společnosti konkurovaly na základě atraktivity. A barva vlasů je její součástí,“ konstatuje Vladimír Blažek. Odtud tedy vítr fouká! Podle evolučních psychologů jsou hluboko v našem nevědomí zakořeněny motivy našich dávných předků a sexuální přitažlivost úzce souvisí s romnožováním, ať na to máme názor, jaký chceme. U mužů podvědomě vyhrávaly a dosud vyhrávají atributy mládí jakožto známky zdraví a plodnosti ženy. Neberme to dogmaticky, ale jestliže blondýny jimi oplývaly a oplývají, mají před (námi) ostatními v rámci boje o muže nespornou výhodu a náskok. A jak daleko je odtud k pomluvám zlatovlasých stvoření, potažmo k jejich nenávisti?


Světlá je dobrá


Zatímco muži odedávna soutěžili v lovu, v obdělávání polí a ve schopnosti uživit rodinu, ženy s ostatními soupeřily o jediné: získat pro sebe toho nejúspěšnějšího. „Ženské soupeření je tu odjakživa. Vždycky souviselo s ulovením samce, tedy ochránce a živitele. Na tom se od pravěku nic nezměnilo. Dokonce se dá říct, že ženské soupeření se v posledních letech možná ještě víc vyhrotilo. Stačí se podívat kolem sebe, kolik žen je dneska bez partnera. Když vidíme, že jedna skupina má v tomto soupeření navrh a její šance jsou výrazně vyšší, těžko to povede k nějaké náklonnosti,“ hledá příčiny možné nevraživosti vůči blondýnám psycholožka Martina Trojanová – sama blondýna. Když k tomu přičteme dětské rysy a s nimi i určitou křehkost, díky kterým vzbuzují blondýny ochranitelské tendence a mají to v životě celkově jaksi jednodušší – máte tady další pádné důvody, proč se na blondýnky dívat skrz prsty. Lidé je prostě mají rádi, vycházejí jim vstříc a ony se tím pádem nemusí tolik prát a zdolávat překážky. Odtud možná i narážky na blonďaté krasavice po boku slavných nebo vlivných – a tedy bohatých – můžů. Žádný div, že ženy všech ostatních barev vlasů to nenesou zrovna libě - kdo by to nechtěl mít v životě zajištěné podobně jednoduše? A další věc: Blond stvoření, vědomá si své přitažlivosti z reakce okolí, někdy mají tendenci s ním manipulovat. Stačí nasadit udivený pohled „jsem celá celičká bezradná a jenom ty mi můžeš pomoci“, který blondýnám spolkne každý, zatímco brunetám by ho nikdo nevěřil…A dějí se věci! Manipulace je dětský rys, proto v chování blondýnek někdy může převládat dětská role víc než dospělá nebo rodičovská. Okolí to většinou vnímá pozitivně (muži otevírají náruče a peněženky) ale někdy taky jako „hloupost“ nebo „naivitu“ (neblond ženy si ťukají na čelo). Nenechme se ale mýlit, IQ blondýn se obecně neliší od brunet, zrzek ani černovlásek. Každopádně blondýnky si pomoc a přízeň mužů užívají – a ruku na srdce, která žena by to nedělala? – takže v obecném povědomí ještě podporují stávající názor o své lehkomyslnosti a neschopnosti.


Blondýna je komplikace?


Ačkoliv z očí do očí to přizná málokterý Evropan, na první pohled ho snáz zaujme atraktivní blondýna než bruneta. Pravděpodobně to bude proto, že je jich v populaci výrazně méně, byť ve skutečnosti to tak vůbec nevypadá. Pravda je však taková, že jako zářivé blondýnky se rodí jen asi jedno promile žen. S jakž takž světlými vlasy pak přijde na svět zhruba šestnáct procent bělošek. Blondýny – aspoň ty přírodní – jsou vzácné. A proto táhnou! „My ženy vedeme válku o muže a v té vítězí odlišnost. Je jedno, jestli se lišíme barvou vlasů a jsme s její pomocí více nápadné nebo jestli se lišíme stylem oblečení, způsobem vyjadřování. Člověka, který se nějak vymyká průměru, vnímáme jako někoho, před kým se musíme „mít na pozoru“, kdo by mohl být lepší než my a tedy by také mohl dosáhnout více. U žen je to ještě umocněno tím, že všechny víme, že muž si ženu vybírá primárně podle vzhledu. A tak se snažíme, soupeříme, bojujeme, protože odlišnost v nás vyvolává pocit ohrožení. A ty na druhé, vzbuzující v mužích pocity křehkosti a náklonosti, se díváme skrz prsty a vtipkujeme na jejich adresu o neschopnosti a hlouposti,“ říká Martina Trojanová. Že na blond barvě coby prostředku k podmanění muže skutečně něco je dokazuje i rychlý pohled do kadeřnictví a odhady kadeřníků, podle kterých je až 85 procent světlovlasých žen uměle barvených. Proč asi? Mimochodem, i chytrý pan Mattel kdysi musel dojít k závěru, že blondýnky táhnou, když ohromil trh právě blonďatou panenkou Barbie. Blondýnky nejen že přitahují více pozornosti než ostatní ženy, ale jak zjistili vědci z Kalifonské univerzity, jsou také sebevědomější. Za jejich sebedůvěru údajně mohou muži, kteří jim svým chováním dávají pocítit, že jsou něčím výjimečné. Stejná studie ovšem prokázala, že čím výjimečněji se lidé cítí, tím komplikovanější je jejich vztah s okolím. Takže?!


Doma blondýna, v práci bruneta?


Když jsem sbírala informace k tomuto textu, dostal se mi do ruky i článek, který mě kdysi motivoval zkusit být blondýnou. Jak už víte, redaktorka – bruneta si v rámci jakéhosi redakčního testu nasadila blonďatou paruku a pak v různých situacích na vlastní kůži testovala, jak na ni budou reagovat různí lidé – muži i ženy. V textu je mimo jiné i následující příběh: když si u servírky (brunety) objednávala pomerančový džus, čekala na něj víc než deset minut a nakonec se dočkala grepového. Požádala o výměnu, načež servírka obrátila oči v sloup a naštvaně odešla. Je to proto, že měla dotyčná na sobě blond paruku nebo proto, že obsluhující prostě neměla dobrý den? Moje kamarádka blondýna se nedávno nechala přebarvit na tmavo. Blond se jí prý přejedla. Obtěžovali ji dotírající muži, neochota brunetek (že by na tom článku skutečně něco bylo?) i fakt, že když jí něco nešlo, byla hned za „hloupoučkou“ blondýnu. Jako blondýna prý vůbec neměla autoritu a dělalo jí problém se prosadit – hlavně v ženském kolektivu. Že ženy umí být v tomto směru zákeřné potvrzuje svým příběhem i psycholožka Martina Trojanová: „S otevřenou nenávistí jiných žen kvůli své barvě vlasů jsem se nikdy nesetkala. Co jsem ale zaznamenala je jakási obezřetnost ve stylu „co se z ní vyklube?“, „poradí si?“, „řekne nám něco nového?“…Výsledek vzájemné shody nebo neshody nakonec ovšem vždycky závisel na osobnosti, která stála na pomyslné druhé straně a na tom, jestli jsme vzájemně souzněly nebo ne, nikoliv na barvě vlasů,“ říká.


Když se ženy hádají, muži vyhrávají


V této souvislosti se sluší zmínit ještě jednu věc: když v roce 2008 vypukla ekonomická krize, začaly z drogerií ve velkém mizet tmavší odstíny barev na vlasy a kadeřnictví po celém světě zaplavily blondýny toužící stát se brunetami. Chtěly vypadat v práci inteligentněji a vyhnout se tak případnému vyhazovu. Že v tom byla jistá prozíravost potvrdil o rok později průzkum britského řetězce drogerií Superdrug. Podle něj je 62 procent lidí toho názoru, že brunety působí na pracovišti „profesionálněji“ než blondýnky. Studie také zjistilia že celým osmatřiceti procentům britských žen barva kštice v minulosti mařila kariérní postup. Ženy, které zvolily tmavší odstín vlasů, se domnívaly, že se to vyplatilo a 38 procent bylo přesvědčeno, že šéf je coby brunety začal brát vážněji a čtvrtině z nich dokonce nabídl povýšení. Nakolik v tom sehrálo roli balení tmavší barvy na vlasy a nakolik lidská tendence reagovat na stereotypy a předsudky, podle níž mají brunety tendenci více pracovat a čekat méně zvláštní zacházení, o tom se výzkum bohužel nezmiňuje. My ženy jsme tak trochu pokrytecké: na jednu stranu jen málokterá z nás netouží být alespoň jednou v životě na chvíli blondýnou, na druhou nad nimi ohrnujeme nos. A to hlavně ve chvíli, když se některá z nich má lépe než my. Potají, v lepším případě veřejně ji pranýřujeme a všemožnými způsobu shazujeme. Nic na tom nemění fakt, že nikomu neškodí. Stačí, že je blond a je trochu jiná než průměr, což je samo o sobě důvod k útoku. Závist s tím spojená se zřejmě nejvýrazněji projevuje v práci, kde kombinaci blond vlasy + atraktivita + úspěch akceptujeme nejméně. „Nemyslím si, že blond barva tady hraje rozhodující úlohu. Ale je-li dotyčná opravdu schopná a ještě k tomu blond, pak jí ostatní skutečně mohou připravit peklo na zemi. A je jedno, zda jsou samy blond nebo ne. Co je však v této situaci rozhodující? Blond barva vlasů nebo hloupost? Myslím, že odpověď je nasnadě,“ konstatuje Martina Trojanová. Skoro to teď vypadá, že všechny neblond ženy jsou netolerantní fůrie, které blondýnám závidí, co se dá. Byla by lež říct, že nezávidíme. Tak hrozné to s námi ale nebude, protože mnohé z nás dokáží v životě stavět i na jiných věcech než na vlasech – důkazem budiž ta, u které jsem začala a která tento text píše tak, jak se narodila – tedy coby bruneta. A tak mě napadá: není v dnešní době, kdy barvu vlasů můžeme měnit stejně jako spodní prádlo, celá tato debata vlastně úplně iracionální? Každopádně na závěr jedna zpráva pro závistivé: přírodní blondýnky údajně vymírají a jejich geny jsou stále vzácnější. Některé studie odhadují, že poslední dítě s blond vlasy a modrými očima se narodí ve Finsku kolem roku 2202. Pořád tu ale budeme mít barvy na vlasy…


Text:

Jana Benešovská, vyšlo v časopise STYLE

Odborná konzultace:

Phdr. Martina Trojanova

www.abc-homeopatie.cz