JAK NAJÍT MUŽE SVÝCH SNŮ?

Nalézt v dnešní době toho pravého je problém. Mnohdy si to komplikujeme samy, protože na muže klademe obrovské a předem nesplnitelné nároky. Kdy je čas začít snižovat kritéria a jak to udělat, abychom v zoufalé snaze nebýt samy neskončily v náručí prvního, který přijde?

Nedávno jsem seděla v baru s kamarádkou, úspěšnou dvaatřicetiletou ženou. To je věk, řekla mi, kdy už si nelze užívat svobodu s čistou hlavou, protože ta je ve dne v noci zahlcena otázkami: Proč jsem sama? V čem dělám chybu? Jsem snad moc náročná? A jak nebýt, když v pátek večer není v baru ani jeden jediný NORMÁLNÍ chlap? „Možná to chce snižovat kritéria“, odpověděla jsem v žertu inspirovaná seriálem Dokonalý svět. „A to se dělá jak?“ „Vodku – a dvojitou – prosím…“ Existuje názor, že z jistého pohledu může za ženskou osamělost jakési zvláštní sociální vlnobití v naší společnosti. Ačkoliv české ženy se tradičně vdávaly za muže vzdělanější, a tedy potenciálně úspěšnější, než jsou ony samy, v poslední době se situace změnila. Vzdělaní a úspěšní muži se totiž zhlédli v asistentkách, sekretářkách, prodavačkách, kadeřnicích – zkrátka v takových ženách, o kterých předpokládají, že je nebudou převyšovat a budou vytvářet rodinné zázemí v původním smyslu toho slova. Kariérově méně úspěšní muži tak zůstávají single – ženy s odpovídajícím společenským statutem si odvedli domů jiní. Kromě nich však zůstává sama i početná skupina úspěšných žen, které rovněž nemají kde brát. Tyto dvě skupiny se skoro nepotkávají, takže se asi těžko dají dohromady – nehledě na to, jak by to fungovalo. Navíc je pochopitelné, že ženy se špičkovým vzděláním a na vysokých pracovních postech touží po mužích ještě úspěšnějších a od vztahu očekávají spíš vzájemné propojení světů ve všech oblastech života než roli manželky a matky – jenže kde takové muže pořád brát? Na druhou stranu, mnohé ženy si za svou osamělost mohou samy. Mají od mužů doslova směšná očekávání a není divu, že jim do připravené škatulky nezapadá ani jeden jediný…


Vysoké nároky – špatný začátek?


Psycholožka Martina Trojanová se s ženami, které na muže kladou vysoké nároky, setkává ve své poradně poměrně často. „V mé praxi však není moc žen, jejichž vysoká očekávání by vycházela z nevyrovnanosti a tedy z toho, že vlastně nevědí, co chtějí. Naopak. Většina z nich si své vysoké nároky uvědomuje. Mohou si dovolit být náročné. Zvládají svůj osobní i pracovní život a nehledají muže ze zoufalství, protože ho potřebují. Už to samo o sobě je vysoký nárok,“ upozorňuje. Jistou roli ve vysokých očekáváních hraje i společenský tlak na ženy: musejí být elegantní, umět se chovat, být perfektní v práci, zkrátka a dobře: musejí na sobě makat. A většina z nich to dělá, protože nevzdělanost a zanedbanost se jim nepromíjí. Na rozdíl od špatně oblečených a hrubých mužů, kterých je kolem nás denně habaděj. Můžeme se ženám vůbec divit, že odmítají navazovat partnerství s takovými muži a nasazují laťku vysoko? Vysoké nároky jsou podle Martiny Trojanové v pořádku. Problém je s těmi extrémními až přemrštěnými. A taky s tím jak jedny od druhých odlišit – stojím ještě nohama pevně na zemi, nebo už je mé očekávání směšné? „Posoudit, zda jsou nároky některé ženy extrémní, lze v obecné rovině opravdu těžko. Každá žena si ale může odpovědět sama – jestliže se ve svém životě setkala nebo setkává s mnoha muži a přitom se u ní žádný z nich nedostal až do finále, aby aspoň uvažovala o možném vztahu, pak je zřejmě na čase se zamyslet.“


Plán na získání muže


Jestli už jste několik let sama, možná by vám prospělo, kdybyste si nyní – po několika rozchodech a několika vztazích se šablonami vašich bývalých – přiznala, že žádáte hodně. A také odpověděla na základní otázku: Jaké partnera vlastně chci teď? Na první pohled jednoduchá věc. Ale jen do doby, než si vezmete tužku a papír a začnete psát – vlastnosti, charakter, co je pro vás důležité, co naopak dokážete prominout. Jeden nedávný průzkum mezi mladými americkými ženami ukázal, že nastávající nevěsty od svého budoucího manžela ze všeho nejvíc chtějí, aby je „inspiroval“, což je – ruku na srdce – docela neskromné přání. Rozhodně se tedy liší od přání stejné věkové skupiny dotazované ve dvacátých letech, kde si ženy partnera vybíraly spíš proto, že byl „slušný“, „čestný“ a dokázal se postarat o rodinu. Dnes už nám to nestačí. Chceme, aby nás budoucí manželé inspirovali…! A taky spoustu dalšího. Upřímně – pokud teď máte podobnými přáními popsanou celou A4 – je možné takového muže najít? Není to jen mylná představa, která vás vzdaluje od jakéhokoliv partnerského vztahu? Možná jste právě došla k závěru, že jestli nechce žít na věky sama, někde budete muset ubrat. Takové záležitost je však nesmírně složitá. Moc si nepomůžete, když svůj zápis zredukujete a polovinu věcí vyškrtáte jen proto, že vám těch požadavků najednou připadá nějak moc. „Především – snižovat lze jenom taková kritéria, jejichž naplnění vám opravdu nebude chybět. Pokud se vzdáte toho zásadního, zákonitě vám po nějaké době chování partnera začne vadit a budete ve vztahu nespokojená. To samozřejmě vyvolá patřičnou odezvu i u vašeho protějšku a problémy jsou nasnadě,“ říká Martina Trojanová. Podle ní je to se snižováním kritérií při výběru partnera jako s každým jiným výběrem – jestliže jste skvělá lyžařka, měla byste si adekvátně svým schopnostem vybrat lyže, abyste si jízdu užila a měla z í radost. Když zrovna nebudou mít lyže podle vašeho gusta a vy si přesto řeknete, že je chcete hned, protože sice nejsou technicky dokonalé, ale zase jsou červené a hodí se vám k budě, budete s největší pravděpodobností po pár jízdách litovat, že jste chvíli nepočkala. „Takové snižování kritérií je velmi krátkozraké a vede k dočasnému úspěchu – možná tak snáz získáte partnera, ale půjde skutečně o toho, po které jsem toužila?“ ptá se odbornice. Když to převedeme zpátky na lyže: nebylo by lepší vzdát se červené a dát před barvou přednost technické kvalitě byť za cenu toho, že se svezete až příští týden?


Proč se tak bojíme samoty?


Jak člověk postupně dobývá různé mety – cestuje, buduje kariéru, zařizuje bydlení, vydělává peníze – je logické, že se mění a s ním i jeho představy o budoucnosti. Změna však produkuje nejen čím dál větší nároky na sebe sama, ale také na případný protějšek. U některých žen však s přibývajícím věkem dochází k přesnému opaku: ve svých nárocích polevují až nakonec stojí před oltářem s mužem, kterého vlastně vůbec nechtěly. Proč? Důvod takového jednání se jmenuje strach ze samoty a týká se zpravidla žen, které většinu života žily s partnerem a žily spíš jeho než svůj život. Teď neumí – a nechtějí – žít samy. „Za strachem ze samoty ale může být také obava, že žena nezvládne všechny povinnosti, které na ni život klade. Ovšem chce to jen zkusit a vytrvat. Většina žen po nějaké době zjistí, že zvládnou ještě mnohem víc, než si dokázaly představit s partnerem po boku,“ říká Martina Trojanová. A konečně důvodem může být i nedůvěra sama v sebe a v život, které člověka nakonec zcela ovládnou. Odtud je to pak už jen krůček k onomu snižování kritérií ze zoufalství a k rychlým manželstvím. „Pokud pocity člověka narůstají až k tomu, že není schopen žít plnohodnotný a uspokojivý život, pak je na místě vyhledat odbornou pomoc,“ dodává psycholožka. A teď zpátky na začátek: moje kamarádka žádá hodně. Ovšem kdykoliv se s ní potkám, nedokážu se přinutit k formulaci: „Žádej méně!“ Neumím si představit, že bych jí radila, aby toho od budoucího partnera mnoho nečekala. Takový způsob uvažování odporuje době i názorům, které vstřebáváme od dětství. Na druhou stranu si říkám: být chlapem – chtěla by ji? Chtěla bych nechat na sebe naložit zodpovědnost za její radost, štěstí a padesát dalších věcí, které má sepsané ve své „žádosti o partnera“? V jejím případě by možná stačilo uvědomit si, že k naplnění některých jejích snů nevede partnerství s panem Božským, ale pouze tvrdá práce sama na sobě. Naložit takový náklad očekávání na muže je alibismus nebo naivita. Muž by měl k pocitu životního naplnění významně přispět. Ale neměl by za něj nést zodpovědnost. A stejně by to – v ideálním případě – mělo fungovat i obráceně.


Text:

Jana Benešovská, vyšlo v časopise Moje psychologie

Odborná konzultace:

Phdr. Martina Trojanova

www.abc-homeopatie.cz




Že v dnešní době není vůbec jednoduché najít partnera a založit rodinu ukazuje i statistika. V Česku totiž prudce stoupá počet domácností, ve kterých žije pouze jeden člověk. Podle Českého statistické úřadu lze označit za „single“ domácnost už každou čtvrtou v ČR. Za posledních sedm let od roku 2002 do roku 2007 se zvýšil jak počet samostatně žijících dospělých a seniorů, tak i mladých lidí. Například ve věkové skupině mezi 30 až 34 lety se počet „single“ domácností zvýšil z 31 500 na 77 600. Počet jednočlenných domácností se liší podle krajů – nejvíc je jich v Praze, nejmenší počet pak v Jihomoravském kraji.
Zdroj: Český statistický úřad